Zpověď trucktrialisty aneb mechanikovy zápisky
svazek první
Autor: Pavel Staroba
Toho času mechanik závodního Edward teamu
Část první - Jak k tomu došlo..!?
Přibližně začátkem roku 2001 jsem se potkal s mým velice dobrým kamarádem Liborem Kopečkem a mazi řečí mě sdělil, že hodlá závodit s náklaďákem v soutěži, která „se pré menuje traktrial“ a jestli bych mu nechtěl dělat „mitfáru“ (pozn. spolujezdce). Do té doby jsem o tomhle sportu moc nevěděl a ani neslyšel. Protože se o auta hodně zajímám a baví mě, tak jsem o tom přemýšlel, ale zrovna jsem řešil svůj znovunástup na vysokou školu a tak jsem to s těžkým srdcem odmítl.
Ale protože Liborovi nedalo, aby mě nechal stranou od trucktrialového dění, tak mě uvrtal, abych jeho posádce dělal mechanika. A tak od závodu Pohořelice 2001 jsem pravidelným účastníkem závodů v trucktrialu.
Část druhá - Trucktrialové zážitky.
Od prvních závodů, na kterých jsem byl, jsem tomuto sportu propadl. A všem, kteří si tuhle zpověď přečtou, musím říct, že být fandou tohohle sportu má dvě stránky.
Jedna je ta, kdy se jedete podívat, jak se jezdí, vypijete pár piv, nadýcháte se smradu spalin, zašpiníte boty nebo gatě a odcházíte s pocitem hezky stráveného odpoledne mezi „pořádnými chlapy, kteří tomu rozumí“. A máte o čem povídat.
Ta druhá je ale úplně o něčem jiném. Nemusíte přímo řídit závodní speciál, ale účastníte se veškerého dění kolem, které „běžným“ fandům uniká a zůstává cizí. Trošku se o tom dál rozepíšu. Přesto ale tu první stránku nezavrhuju, jen ať těhle prvních fandů je mnohem víc a čím dál tím víc, alespoň ti druzí fandové to mají pro koho dělat a mít pocit, že to za něco stojí.
Tak a teď už ty zážitky. Posádka se kterou jezdím je „smíšená“, jak trochu nevědomky uklouzlo při komentáři jedněch závodů hlasateli a je smíšená tím, že Libor je moravák a David čech. Vlastník a autor auta je Libor, tak všechny přípravy a práce vznikaly a vznikají v Rajhradě u Brna a já se jich účastnil. Zpočátku výpomoc s naložením, později i příprava auta na závody, několik víkendů před vlastním závodem. Spoustu lidí asi napadne, že přece naložit závodní auto na náklaďák a odjet na závody nemůže být takový problém. Ale skutečnost je jiná. Vždycky jsem byl zvyklý si práci přibližně naplánovat a odhadnout kolik času asi zabere. Ale u tohohle jsem dostal zásadní zásah do své sebeorganizovanosti. Tady je všechno jinak. Když se domluvíme s Liborem, že si dáme scuka v poledne v pátek před závodama, za půl hodiny naložíme auto a hned vyjedeme, tak za tu dobu ze zkušenosti můžu říct, že ještě ve čtyři budem stát v Rajhradě, v tom nejlepším případě připraveni odjet, v tom horším se spoustou rozdělaných oprav, aby se vůbec mohlo odjet.
Když už se vyjede a řeknete si, že cesta do Prahy liazkou je plus minus tři hodiny, tak to raději vynásobte dvěma a jste přibližně na skutečném čase.
Ne, až tak tragicky a vážne to neberte. Opravdu byly závody, kdy všechno klaplo a lehce fungovalo, ale těch problematických „startů“ asi bylo víc. :o))
A co jsem se naučil, v těhle situacích si nesmíte s nikým nic domlouvat. Žádné: „zrovna vyjíždíme, budem tam za tři hodiny“, ani jednou to nevyšlo. Pak počítáte minuty a kdejakou blbost – „když pojede lijána po dálnici aspoň osmdesát a vydrží to aspoň dvěstě kilometrů, v kolik tam nebo jinde, za předpokladu, že se nic „nevysere“ budeme?“ – lehká úloha pro žáky základní, možná střední školy. Rovnice „jakoby“ o jedné neznámé, ale těch neznámých je milion. Jednou praskne kolo, podruhé upadne vodní čerpadlo, potřetí zadní čelo valníku a málem přizabije kolem jedoucího důchodce ve škodě sto, jindy nejdou světla a tma začíná za půl hodiny, atd……..
Vždyť říkám, nevíte o co přicházíte. Takové situace, kdy najednou liazka přestane v noci jet, uprostřed pustiny a vy pro tu zasranou tmu nevidíte ani svoje protažené obličeje a jediný zdroj světla je dohořívající zapalovač, při němž je nutné udělat středně těžkou generálku motoru, tak do takových situací se běžně nedostanete. Ale má to svoje kouzlo, kdy vám to může i určitý okruh lidí závidět.
Ale už jsme na cestě a blížíme se k cíli, teda do místa závodů. Protože se ve většině případů jedná o lom nebo pískovnu nebo jinou oblast, takže domnívat se, že to najdete na návsi před hospodou, tak se pletete. Každá cesta je sice značená, někdy i dobře, ale přesto je potřeba být ve střehu. Když už se dostáváte na místo a jedná se převážně o vesnice, tak takové přehlídnutí ukazatele může být neřešitelný problém. Protože „ulice“ v dědinách byly stavěny pro koňské povozy a vy jedete s náklaďákem, někdy i s vlekem a menší letiště se zpevněnou plochou za dědinou, aby jste se mohli otočit, všude nemají. Spíš dojedete k nějakýmu kravínu nebo skládce hnoje. :o)
Když už se dostanete na místo, tak pečlivě vybírejte kde zaparkujete. Jedna teorie praví, že čím hlouběji v depu zaparkujete, tím později vyjedete, protože se před vás naskládá dalších padesát náklaďáků s obslužnýma autama a druhá praví, že když si špatně vyberete „flek“ tak třeba neodjedete vůbec, protože depo je většinou podmáčená louka u potoka. Ale někdy si vybírat nemůžete, třeba když přijedete v noci a všichni už mají zaparkováno a jste rádi, že to vůbec máte kam strčit.
Další dobrou radou je, složit auto ještě večer, dokud jste izolovaní od všech kolem, protože trucktrialisti jsou smečka vožungrů a jakmile se tam někdo zamoce, tak se z toho nevymoce.
A to je na tom to krásný. Šťastně jste dojeli, auto je dobře zaparkovaný, soutěžák složenej z korby a vy můžete v klidu kroužit kolem, navštěvovat závodníky, popíjet a veselit se. Tady jsou nejhezčí chvilky, které běžný fanda nemůže zažít. Kdy se závodníci mezi sebou štengrují, hodnotí minulé závody nebo sezónu, nadávají na pořadatele a ředitele závodu, případně s ním chlastají. Stmeluje se kolektiv a drsná rivalita při závodech je jen přetvářka, aspoň teda u těch starých férových a ostřílených závodníků. Ale abych z toho nedělal pohádkovou idylku, jsou to závody a chlapi závodí rádi a ještě raději vyhrávají, tak si vemte z každého něco.
Dalším krokem je uložit se někde ke spánku. Dá se to řešit několika způsoby. Dobrá varianta je postel v kabině liány, teda pokud jste na to sami. Jak jsou víc jak jeden člověk začínají trble. Zkoušeli jsme kde co, dveře přes sedadla se docela osvědčily, karavan tažený liazkou docela taky. Loni (sezona 2002) jsme jako přidruženou atrakci přibrali autobus, kde se dalo taky docela dobře vegetit. Vždycky se to dá nějak udělat, spíš musí. Nevyspanej závodník je hodně protivnej závodník.
A je tady sobota…… Po proflámované noci se nechce vstávat, ale přejímka vozidel čeká. Rychle je potřeba dodělat to, co se nestihlo doma, přidělat hasičák nebo něco jiného, vždycky se něco najde.
Pomalu se stupňuje nervozita, protože začít se mělo v devět a už je jedenáct. Ti co musí ještě něco dodělat, aby prošli technickou přejímkou, prosí pořadatele, někdy i boha, aby ještě chvilku počkali, ti druzí začínají zuřit, protože sem přece přijeli závodit a ne čekat na nějaké hňupy, kteří nemají auto v cajku. Jako mechanik to vidím taky z těchto dvou pohledů, záleží na tom jestli je potřeba rychle něco dodělat nebo sedět a čekat. I když při tom čekání ten pohled je trochu jiný, ta předstartovní nervozní horečka chybí. Alespoň jde sledovat okolí a dívat se, jak ostatní reagují. Případně se zotavovat po prochlastané noci. :o)
Jakmile se závodníci vpustí do tratě, jde hlavně o to, držet palce posádce, aby trestných bodů bylo co nejmíň a taky sobě, aby toho co nejmíň zkur…. a nebylo moc práce s opravami. Vždycky, v první řadě, sleduju co se děje s naší posádkou, jak jedou, kde dělají chyby, atd. Ale najdou se i chvilky, kdy je možné sledovat okolí, jak jezdí jiní a kde se co převrátilo. Dělat mechanika je trochu bezstarostnější, hlavně musí být při ruce, když se něco stane, ale jinak to má volnější. Až tak sledovat pořadí jezdců, zjišťovat, jaké další sekce se pojedou, nemusí. Svou posádku si najde vždycky, když se náhodou někde zatoulá (ten mechanik).
Má to i další výhody. Mechanik je taková součást posádky a má přístup skoro všude. Samozřejmě, sekce jsou věcí závodících posádek, tak tam je lepší se nezdržovat, ale když hodně poprosíte tak se dostanete i tam, ale ne v době samotného závodu, to dá rozum.
A tak celý den chodíte po závodišti, případně se vozíte na autech kolegů závodníků, když má šéf týmu - Libor - dobrou náladu, můžete si i sami zajezdit. Pohoda, nikam nespěcháte, protože s jistotou zůstáváte do neděle, někdy i do pondělí a užíváte si. Když všechno funguje bezvadně a není nutné nic opravovat, tak se najde i chvilka vypít s posádkou frťana nebo pivo.
Když ta takhle hezky funguje, tak se jezdí až do tmy, co nejdýl, aby si to všichni pořádně užili. I pokud závody skončí dřív, tak se někteří závodníci jezdí vyblbnout do sekcí na svoje vlastní triko. Zkrátka co nejvíc si to užít, když už jste tam.
.
Co jsem ještě nezmínil, je to, že většina závodů je v čechách a každý z nich je aspoň čtyřista kilometrů od Brna. Jsou mezi nima místa jako Sokolov nebo Cheb, z těch bližších třeba Rakovník. To už jsou štreky, že když se tam dostanete, tak to jen tak nepromarníte. Musí se z toho vytěžit co nejvíc. Tak se jezdí o sto šest nebo sedm.
.
Po tom celodenním až večerním ježdění a blbnutí se jde něco sníst a při pivu nebo při čemkoliv se rozebírají události, co se staly během dne. Lehce se zkritizují výsledky posádek. Jsou ale i situace, kdy je potřeba opravovat, co se napáchalo za den, nebylo to až zas tak akutní na opravu během dne, ale do druhého dne by to mělo být. Nebo se taky nejde lehce klábosit, ale těžce se paří. Všechno podle chuti a momentální nálady. Trucktrialisti jsou banda družná, takže se to vždycky někam vyvrbí. Pak jste rádi, že vůbec jdete spát.
Nedělní rána někdy bývají horší jak ta sobotní, ale není to pravidlo, spíš častěji to funguje tak, že po pátečním flámu jsou všichni tak zničení, že už jim v sobotu nechutná a raději jdou spát.
V neděli už přejímka vozidel není, tak se může hned zrána, po krátké předmluvě ředitele, vyrazit přímo do sekcí. Jezdí se celý den a situace jsou si podobné jako v sobotu. Končí se kolem čtvrté odpoledne a mezi pátou a šestou bývá vyhlášení výsledků. To už je ta třešnička na dortě, kdy se vyčíslí počty trestných bodů za celý víkend a stanoví se pořadí. Ti úspěšnější jdou na „bednu“, ale i ti míň úspěšní nezůstanou pozadu. Pár věcných cen to zpraví a už se všichni těší na příští závod.
Vyhlášení závodu je sice úplná tečka závodů a ta pomyslná třešnička, ale po celovíkendovém klání jsou všichni děsně unavení a už se vidí doma v posteli. Tak se to raději moc neprodlužuje, protože spousta závodníků má dlouhou cestu před sebou.
Mezi koncem ježdění v sekcích a vyhlášením výsledků bývá tak hodinová pauza. Ten čas je nutné využít na naložení speciálu, přikurtování, zbalení všech věcí a příprava k odjezdu. Letmá zkouška, jestli liazka vůbec startuje, případně se nepropadla do země na rozbláceném povrchu. Když jde opět všechno hladce, tak po vyhlášení můžete vyjet k domovu. Opět ale nedoporučuju někomu slibovat dobu příjezdu a už sebestřízlivější odhad. Po cestě se můžou a stávají věci prapodivné a doba návratu je neurčitá.
Část třetí - Stravování aneb buřt stokrát jinak…
Jídlo je kapitola sama o sobě. Všechno si vezete sebou, teda skoro všechno, teda skoro vždycky zapomenu. Pak už nezbývá než se uchýlit do stínu stánků a dát zavděk buřtům, jak je psáno výše, stokrát jinak. Protože jsem v jádru člověk holdující zdravé výživě, tak jsem se nezapoměl, alespoň s počátku, vybavovat sušenkami BeBe-dobré ráno. Jejich celozrné pečivo s vlákninou jsem hlásal do etéru a upřednostňoval jejich blahodárné účinky. Jednou večer se strhla debata o zdravé výživě a já plameně hovořil o prospěšnosti těchto produktů a celém životním stylu. Při tom jsem vypil dva litry svařáku a půl litru slivovice ……………… …….. asi mě nikdo nevěřil a ani se nedivím.
Se stravou je fakt problém, ale nesmíte na to brát ohled. Nepřijeli jste na zájezd kulinářských specialit, ale závodit s náklaďákama. Něco holt musíte obětovat. Ale když se trochu připravíte, tak to zase taková tragédie být nemusí. Ono na druhou stranu, když běháte celý den po strání, tak si na jídlo ani nevzpomenete, hlad zaženete pivem, vždyť je to stejně převlečená žízeň..,
pokračování příště